nic jiného. Upřímný úsměv je obvykle projevem vřelého přátelství, které činí atmosféru srdečnější, ne tak těžkou, hustou, že by se dala krájet. A raději pár úsměvů navíc, než práskání bičem v manéži. Když někdo není schopen rozlišit motiv úsměvu, tak by se možná měl zdržovat kritických komentářů, ale zdá se, že je to předehra k dalšímu dějství operety, kde nejen zpěv, ale i úsměv bude povolován, nebo naopak předepisován jen ve zcela specifických situacích.

Co se týče cizího jazyka, dříve narozené generace neměly tu výsadu učit se cizí jazyky od mateřských škol s rodilými mluvčímí či jezdit na studia do zahraničí. Když člověk reprezentuje svůj stát na mezinárodním fóru, tak obvykle používá svůj rodný jazyk a tištěný projev, jak slýchávám při zasedáních OSN či Evropské unie, kde jsou všechny jazyky v rovnoprávném postavení a projevy jsou běžně tlumočeny.
Když někdo “mluví spatra” nebo intelem, tak má samozřejmě výhodu, ale když ne, nic se neděje. Vezme si prostě tlumočníka. Pokud máte lidem co říci, forma není až tak důležitá, obsah je podstatný. A když něčemu nerozumíte, tak se prostě zeptáte, aby vám to vysvětlili a jestli nemohou, asi nepůjde o nic důležitého..